Ultima Vez / Wim Vandekeybus
Těžko najdeme v Evropě místo, kde se daří modernímu scénickému umění tak dobře jako ve Flandrech. Jména jako Jan Fabre, Anne Teresa De Keersmaeker, Jan Lauwers, Wim Vandekeybus jsou dnes užívána jako synonyma novátorství stejně jako vrcholné kvality.
Vlámský režisér, choreograf, herec a fotograf Wim Vandekeybus si po krátké spolupráci Janem Fabrem, vytvořil vlastní umělecký soubor Ultima Vez. Již jeho první představení "What the Body Does Not Remember" (1987) se představilo na mezinárodních jevištích a v roce 1988 získalo cenu New York Bessie Award, bylo označeno za "brutální konfrontaci tance a hudby, za představení v nebezpečném, bojovném terénu". V roce 1989, během svého pobytu v Centre National de Danse Contemporaine d'Angers vytvořil "Les porteuses de mauvaises nouvelles", zatímco ve stejnou dobu pokračoval ve svých mezinárodních zájezdech a pracoval s Thierrym De Meyem na představení "The Weigh of a Hand" (Váha ruky). Poslední jmenované představení, jevištní konfrontace herců a hudebníků, bylo uvedeno v divadle De la Ville v Paříži v lednu 1990 a bylo založeno na choreografickém materiálu z prvních dvou představení. V září stejného roku obdržel svou druhou cenu Bessie, tentokrát za představení "Les porteuses de mauvaises nouvelles". V tu samou dobu režírovali Walter Verdin, Octavio Iturbe a Wim Vandekeybus video "Roseland", ve kterém jsou Vandenkeybusovy choreografické práce situovány do pozoruhodného prostředí zchátralého bruselského kina, které bylo posledních dvacet let opuštěno. Toto video bylo oceněno cenou Dance Screen Award 91 (IMZ, Frankfurt) a získalo cenu na festivalu Zlatá Praha. V červenci 1991 bylo poprvé uvedeno na letním festivalu v Salzburgu představení "Immer das Slebe gelogen" a následovalo více než sto repríz ve většině významných evropských měst a také v Kanadě a USA. Poprvé byla skupina Ultima Vez také hostem na festivalu v Japonsku a Mexiku. Toto představení bylo citlivým portrétem 89letého Carla Verana a Vandekeybusova přátelství s tímto člověkem. Od tohoto představení dále má ve Vandekeybusově práci velký význam filmové medium, v tomto případě prostřednictvím obrazů Carla Verana, posbíraných a zachycených na videu a filmu. V červnu 1992 režírovali Wim Vandekeybus a Walter Verdin videofilm "La Mentira" na podkladě "Immer das Selbe gelogen". Tento videofilm byl natočen v deSingel, v Antwerpách, a v drsné, opuštěné krajině okolo Granady na jihu Španělska. Na počátku roku 1993 začíná Vandekeybus zkoušet nové představení "Her Body Does Not Fit Her Soul", které mělo premiéru na konci června 1993 v Theater de Welt v Mnichově. V mnoha ohledech to byl šokující kus: Vandekeybus zde poprvé pracoval se slepými herci - tanečníky, což zcela ovlivnilo obsah celého představení. Navíc byl součástí tohoto představení krátký film "Elba a Frederico", ve kterém mimo slepých mexických hudebníků hrál i vlámský herec Dirk Roofthooft. Roofthooft také vystoupil na jevišti. Tento film získal speciální cenu poroty na Bruselském filmovém festivalu v roce 1994. Hudbu k představení opět složil Peter Vermeersch. V roce 1994 mělo v rámci prvního bruselského Kunsten festival des Arts premiéru nové představení "Mountains Made of Barking".V roce 1995 mělo v bruselském divadle Royal Flemish Theater premiéru představení uváděné v němčině "Alle Größen decken sich zu", které vychází ze života již zesnulého přítele Wima Vandekeybuse Carla Verany. Další rozsáhlý projekt s názvem "Bereft of a Blissful Union" byl uveden v roce 1996, v kterém na jevišti společně vystupuje dvanáct tanečníků a dvanáct hudebníků, představení bylo doplněno filmem a hereckými sekvencemi. Hudbu složil Peter Vermeersch a George van Dam. Následujícího roku vystupoval Wim Vandekeybus jako herec a tanečník v sólovém projektu "Body, body on the wall...", který napsal a režíroval Jan Fabre. Dalším novým projektem Ultima Vez bylo v roce 1997 představení "7 for a Secret never to be told", kde Wim Vadekeybus pracoval s šesti různými skladateli: Arno, Charo Calvo, Pascal Comelade, Thierry De Mey, Kimmo Hakola and Pierre Vervloesem. Představení "In Spite of Wishing and Wanting" mělo premiéru v roce 1999, vystupuje v něm 10 mužských tanečníků, hudbu k němu složil David Byrne. Představení je doplněno projekcí krátkého filmu "The Last Words", který je podle dvou krátkých surrealistických povídek Julia Cortâzara. Předposledním projektem je představení "Inasmuch as Life is borrowed..." s jedenácti tanečníky. V představení opět Vandekeybus využívá filmových projekcí. Hudbu vytvořil newyorský kytarista a skladatel Marc Ribot, který je známý především pro svou spolupráci s Tomem Waitsem, Elvisem Costellem, Johnem Luriem a Johnem Zornem. Nejnovějším představením, které Ultima Vez přiváží do Divadla Archa, je "Scratching the Inner Fields", které mělo premiéru v loňském roce v Théâtre de la Ville v Paříži. Oproti představení 'In Spite of Wishing and Wanting' zde pracuje Wim Vandekeybus pouze s herečkami a tanečnicemi. Hudba, tanec a text jsou neodmyslitelnou součástí představení. Vlámský spisovatel Peter Verhelst přepracoval několik vlastních povídek a upravil je jako textový materiál k představení. Originální hudbu složil hudebník Eavesdropper. Na zvukovém designu spolupracoval Vandekeybus s německým zvukovým designérem a experimentátorem Joshem Martinem, který představení naživo doprovází na elektronické nástroje.
V Praze jsme měli možnost se seznámit s tvorbou Wima Vandekeybuse poprvé v roce 1995, kdy bylo v Divadle Archa uvedeno představení "Mountains Made of Barking", v rámci festivalu Zlatá Praha bylo uvedeno video "Roseland". V roce 1997 navštívil soubor Ultima Vez Prahu s představením "What the Body does not Remember" a v roce 2000 v rámci projektu Brusel v Arše vystoupil s představením "In Spite of Wishing and Wanting".
"Texty a autoři, které každý zná, mě ochromují. Jako by překypovali významy, já sám jim nemohu nic přidat. K ničemu mě nevyzývají: není v nich nic nedokončeného, nic syrového, co můžete použít jako východisko, co můžete začít loupat a leštit. Všechno je pevné, perfektní, a proto mrtvé.
Rád pracuji s novými lidmi, velmi často netrénovanými lidmi a někdy s lidmi,
o kterých absolutně nic nevím. Otevírají mou představivost. Mají určitý nedostatek zábran, který mě žene kupředu. Můžu s nimi rozemlít svou představivost na prach. Stejné je to s texty. Předtím než jdu na scénu, hodně čtu a létám dopředu a zpět od jedné části k druhé. Potom to všechno smetu ze stolu. Jakmile začnou zkoušky, začnu v sobě kopat, moje vlastní zkušenosti mi poskytují mnoho obrazů. Konec konců, i Shakespeare žil jenom jednou."
Wim Vandekeybus