Poslání naší farnosti: Chceme být otevřeným a živým společenstvím, které je tu pro všechny.

Milí farníci, tento úvodník je svým způsobem už můj velikonoční pozdrav vám. Píšu ho s přáním, abyste dokázali (já rovněž) vidět uprostřed těchto dnů něco tak neviditelného, co se nám připomíná a zpřítomňuje o svátcích Veliké noci.

Mnozí je chápou jako svátky jara, a tak se na nás zpoza výloh zubí zajíci a kokrhají kohouti a jiná drůbež, občas se objeví i velikonoční beránek. Nevím, zda jdou lépe na odbyt zajíci, ale já mám už z biblického pohledu raději beránka. To vše doprovází řada zvyků, od tradiční pomlázky a malovaných vajíček, přes umývání v potoce až po řehtačky, kterým člověk dnešní velkoměstské kultury téměř nerozumí. K tomu si přisadí ještě nějaká hlasatelka v televizi a zamění Květnou a Smrtnou neděli a vůbec to vše vypadá jako představení folklórního souboru, který mezi nás zrovna zavítal.

Přijmout nový život znamená asi tohle: vyjít ze své ulity a proměnit to staré v nás v něco nového, lepšího. Musíme znovu vzbuzovat v sobě i kolem sebe smysl pro Boha a jeho tajemství skrze velikonoční tajemství a do toho vztahu se uvádět modlitbou a poznáním. Tato slova mohou zůstat jen mým monologem. Snažme se však dívat srdcem. Ostatně, to je na Velikonocích právě úchvatné: zahlédnout to, co je neviditelné.

Na co jsem myslel v ten ne příliš pozdní a ne májový večer, už nevím. Ale všiml jsem si, že se od východu blíží pomenší starší žena. Zastavila se přímo proti mně (byla asi o hlavu menší), podívala se mi do očí a řekla: “Pane, můžu vám říct radostnou zprávu?” A nečekajíc na mou odpověï dodala: “Ježíš vás miluje.” Lehce se uklonila a odešla.

Tak toto setkání by plným právem patřilo do knihy G. K. Chestertona Ohromné maličkosti, říkal jsem si v duchu, když jsem seděl v autobuse č. 135. A jestli je modlitba rozhovor s Bohem, tak jsem se modlil.

Téma měsíce

Někomu se může zdát, že se jedná o detaily, ale ve chvíli, kdy prožíváte nějaký křesťanský svátek a pro vaše sousedy je to jen běžný den plný shonu, uvědomíte si minimálně dvě věci: jednak se vám zasteskne po všeobecně sdílené sváteční atmosféře, jednak zjistíte, že jste v těchto okamžicích Kristu mnohem blíž, než jste si zpočátku uvědomovali. Při takovémto prožívání křesťanských svátků se hodně vrátíte do doby, kdy nám Pán poslal svého jednorozeného Syna, aby žil mezi námi – právě ony všední dny.

Pozorovali jsme tedy život Egypťanů a meditovali nad tím, že právě sem se Josef s Marií a s Ježíškem uchýlili v době pronásledování. Když se do noci rozzářilo elektrické osvětlení, pokusili jsme se zamířit do čtvrti, kde podle mapy měly být křesťanské kostely. Již z vyprávění přátel jsme věděli, že křesťanských kostelů je v Káhiře o poznání více než v Alžíru a že bychom mohli při troše štěstí na nějaký natrefit. Ale město bylo velké, mapa velmi nekvalitní a únava čím dál větší. Ani lidé na ulicích, které jsme oslovili, nevěděli.

Náhle jsme ale stanuli v postranní uličce, odkud se ozýval zpěv. Před námi se jako náruč Boží otevřely dveře kostela Arménské církve a my vstoupili dovnitř. I tam se ten den slavila velikonoční vigilie, přestože většina orientálních křesťanských církví, jako např. koptové, slaví Velikonoce o několik dní později. Naše radost však nebrala konce. Při východu z kostela jsme se setkali se starším manželským párem a ti, třebaže nás neznali, vzali nás do automobilu a odvezli do jiné čtvrti, aby nám ukázali, kde bude mše následujícího dne, tedy na velikonoční neděli. Velikonoční svátky nám tedy začaly radostně ve společenství věřících, což jsme pociťovali jako veliký dar. Přejeme vám, aby i vy jste mohli prožít Velikonoce radostně a ve společenství vám blízkých lidí. Pro nás je to farnost svaté Ludmily a ať jsme kdekoliv, často naše myšlenky směřují k vám. Požehnané Velikonoce vám přejí

Iveta a Jan Czerný Alžír, 1. dubna 2003

9:00, 11:00 a 16:30 - mše sv. se svěcením ratolestí

8:00 - ranní chvály

Na začátku dubna si připomeneme jedno ze snadno přehlédnutelných výročí. Je tomu přesně padesát let, kdy komunistické úřady postupně likvidovaly všechny občanské spolky, které se jim nepodařilo dostat alespoň částečně pod kontrolu. S mnohými dalšími tehdy zmizela také Obecná Jednota Cyrilská (hudební odbor Křesťanské Akademie), která se od roku 1879 starala o pěstování liturgické hudby a za 74 let své činnosti zanechala důležitou stopu v naší kultuře.

Přítomné výročí je spíše symbolické, podobně jako byla na začátku 50. let symbolická většina úředních výnosů. Oficiální rozpuštění Křesťanské Akademie dne 9. dubna 1953 už můžeme považovat jen za zpětné právní ošetření likvidace, která byla dávno dokončena. Poslední předseda Obecné Jednoty Cyrilské, františkán P. Jan Nepomuk Štikar, byl zatčen již v březnu 1950 a spolu s ostatními kněžími a řeholníky prošel několika internačními tábory. Spolkový časopis Cyril přestal vycházet okamžitě po únoru 1948. Rozbití organizačního zázemí ale nebylo cílem represí, jen jejich začátkem. Kdo hrál na varhany nebo zpíval v kostelním sboru, mohl od této doby počítat se zvýšeným zájmem o svou osobu, přinejmenším se ztrátou zaměstnání nebo vyloučením ze školy.

V době svého zrušení Obecná Jednota Cyrilská (O. J. C.) zastřešovala dobře fungující celostátní organizaci amatérských kostelních sborů. Ve svých stanovách měla pak mimo jiné vzdělávání varhaníků a zpěváků, vydávání hudebnin, péči o varhany a zvony i ochranu historických hudebních archivů. Z příspěvků předplatitelů vycházel spolkový hudební časopis Cyril, který časem získal velmi slušnou úroveň a zdařile spojoval praktické úkoly informační tiskoviny s nároky na odborný časopis.

Vznik tohoto spolku v roce 1879 byl výsledkem dlouholetých pokusů o pozvednutí kostelní hudby z úpadku organizačního i uměleckého. Ten nastal v našich zemích po reformách Josefa II., zejména po zrušení bezplatných hudebních škol a literátských bratrstev. Zakladatelé O. J. C. zpočátku prosazovali přísné ideály cecilské reformy církevní hudby, která se šířila z bavorského Regensburgu, později se ale vydali vlastním směrem. Za patrona O. J. C. zvolili sv. Cyrila - apoštola Slovanů a zprostředkovatele křesťanské vzdělanosti, liturgie i bohoslužebného zpěvu. Principy cyrilského hnutí výstižně shrnul poslední jednatel O.J.C. Jaroslav Dušek: “Práce cyrilská je založena na lásce k věci, cítění náboženském a pevné disciplině.” Za necyrilské se považovalo vše, co zaměňovalo službu při liturgii za snahu o společenské zviditelnění.

Jedním z důležitých center cyrilského hnutí byl po řadu let vinohradský kostel sv. Ludmily. Prvním farářem nového kostela, vybudovaného na prosperujícím pražském předměstí, byl jmenován P. Ferdinand Lehner, zakladatel O.J.C. a spoluzakladatel Křesťanské Akademie. Byl to právě on, kdo nerezignoval ve chvíli, kdy rakousko-uherské úřady odmítly zaregistrovat nový spolek s odůvodněním, že se jeví jako státu nepřátelský. V roce 1873 začal z vlastních úspor vydávat hudební časopis Cecilie (pozdější Cyril) a připravený spolek prozatím ukryl pod ochranu nově založené.Křesťanské Akademie.

Od 30. let 20. století pak na svatoludmilském kůru působila jedna z nejlépe vedených Cyrilských jednot. Zdejším sbormistrem byl jednatel O.J.C. Jaroslav Dušek, varhaníkem Josef Trumpus a ředitelem kůru ve své době velmi populární skladatel Vojtěch Říhovský. Farní Jednota Cyrilská na Královských Vinohradech tvořila jádro všech akcí, kterých se účastnily spojené kostelní sbory (za všechny ostatní jmenujme např. zpěv při I. celostátním sjezdu katolíků ČSR v roce 1935) a vyvíjela všestrannou činnost, včetně nahrávání gramofonových desek. Připomínáme-li si nyní půlstoletí bez Cyrilských Jednot, měla by naše vděčná vzpomínka patřit všem statečným (živým i mrtvým), kteří se nenechali v 50. letech zastrašit a dále pokračovali ve své poctivé a neviditelné službě i za cenu značných osobních rizik. V neděli 30. března v 11.00 v pražském kostele sv. Ludmily byla slavena děkovná bohoslužba za všechny, kdo i po rozbití zázemí pokračovali ve své službě a svou osobní statečností zachovali kontinuitu kostelní hudby do dneška. Díky nim žije v obecném povědomí alespoň tušení, že společný zpěv je podstatnou formou Boží oslavy, kostelní sbor patří k dobře fungující farnosti a zpěv na kůrech ke staleté kultuře této země. Kdyby bývali tehdy rezignovali, možná by dnes už nebylo na co navazovat.

Nakonec Ježíš zvolal: “Dokonáno je!” - Já ho dnes pod Křížem prosím: Pomoz mi změnit mé postoje!

ST a ČT : 6:30, 16:30

+ každou první neděli v měsíci latinsky

* pouze každý první pátek v měsíci

vždy půl hodiny před začátkem mše sv. nebo po domluvě s knězem.

Po 15:00 Náboženství pro děti z třetí až páté třídy ZŠ 18:30 Katechumenát 18:30 Ženská gregoriánská schola - zkouška

Út 18:30 Zkouška chrámového sboru 20:00 Náboženství pro dospělé

St 9:00 Společenství sv. Jáchyma a Anny - setkání seniorů 14:00 Náboženství pro předškolní děti, první a druhou třídu ZŠ 17:15 Úklid v kostele, jednou za 14 dní

Čt 9:30-11:30 Setkání maminek 17:30 Příprava na biřmování 19:00 Biblická meditace - rozjímání nad nedělním evangeliem

Pá 15:00 Náboženství pro mládež šesté až osmé třídy ZŠ

So 18:00 Biblická hodina (výklad knih Mojžíšových)

Ne 11:00 Dětská bohoslužba při mši svaté (v kapli kostela)

Římskokatolická farnost sv. Ludmily, Jugoslávská 27, Praha 2, 120 00, tel. 222521558, P. Gereon Biňovec - farář; e-mail: pastorace@centrum.cz , www: ludmila.vinohrady.cz ; Pr¡ipravili: H. Bachmannová, P. Gereon, D. Hudcová , J. a S. Křemenovi, M. Lopuchovský, F. a G. Šroubkovi.