Stranky farnosti sv.Ludmily

JUBILEUM MLÁDEŽE

XV. světový den mládeže v Římě v srpnu 2000 aneb Deník jednoho poutníka

Během setkání mládeže z celého světa v srpnu v Římě jsme spolu s ostatními poutníky ze 158 zemí světa mohli prožít opravdu nezapomenutelné chvíle setkání se s živým Kristem, Slovem, které se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Byl s námi a v nás neviditelný Bůh, živý a přítomný v Ježíši, syn Marie, Matky Boží.

Kdo ho přijímá, dává Ježíš moc stát se Božím dítětem. To znamená přijímat od Otce dar života v lásce, pro Něho a pro bratry a sestry, být solidární se všemi, bez jakékoli diskriminace. To znamená věřit, že k lidským dějinám, i když jsou poznamenány zlem a utrpením, patří život a láska, protože Bůh přišel doslova "bydlet" mezi námi, abychom my mohli přebývat v Něm.

První den našeho putování nás provázelo slovo z první knihy Mojžíšovi: " Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu." (Gn 12,1). Je pravdou, že naše pouť sice začínala v našem srdci, v našich modlitbách již dlouho před samotným odjezdem, ale teprve přímá zkušenost nám umožnila každému osobně prožít to, co znamená žít v dialogu a solidárně s ostatními, ochotně se vzdávat pro vyšší dobro mnoha věcí, milovat bližní, navzájem si pomáhat a společně hledat našeho Pána.

České národní centrum bylo umístěno při bazilice minore Svatého Kříže Jeruzalémského, která je titulárním kostelem otce kardinála M. Vlka. Tuto baziliku a farnost spravuje řád Cisterciáků, kteří naši skupinu asi 4 500 poutníků z České republiky srdečně přivítali.
Místní duchovní správce otec Simone vybraným našim poutníkům umyl při mši svaté nohy, což bylo pro nás jistě neočekávané a strhující. Tímto obřadem se nás tak znovu mohl dotknout náš milosrdný Otec- Bůh, který nám seslal svého Syna, jenž se stal člověkem, naším služebníkem a Vykupitelem. Bůh člověku blízký, který necouvne před žádným důsledkem svého "být s námi" jako Emmaneul. Ani před svou smrtí na kříži.

Tajemství vtělení Božího syna a tajemství vykoupení, které vykonal Ježíš pro všechny tvory, jsou hlavním poselstvím naší víry. Je to pro nás cenný poklad, který je nutno střežit a šířit.

V tomto duchu probíhaly každý den v ČNC ranní katecheze vedené jednotlivými biskupy. V den svátku nanebevzetí Panny Marie měl hluboké rozjímání otec biskup Jiří Paďour, kterým odpovídal na slovo dne: "Jsem služebnice Páně, ať se mi stane podle tvého slova." (Lk 1,38). Modlitbou Anděl Páně si po staletí křesťané připomínají, že Bůh vstoupil do dějin člověka. Vypočítal nám, že tato modlitba trvá pouhých devadesát sekund a tudíž, ten, kdo říká, že se nemá čas modlit, tak s tímto neuspěje. Vybízel nás, jako svatý Otec ve svém poselství k mladých lidem, abychom o této modlitbě denně rozjímali. Aby tak jako v Panně Marii, i v nás Bůh našel otevřené srdce pro svůj plán, který s námi má a Slovo se tak mohlo stát tělem a přebývat mezi námi. Zdůraznil, že po příkladu Marie z Nazaretu máme i naše dané slovo v jakékoli každodenní situaci zaštiťovat svým tělem, dodržovat tak všechny sliby, které v životě dáme. Janovo "Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi" je faktem a žije pořád. Ježíš Kristus je stejný včera, dnes i zítra.

Na každém kroku jsme se mohli přesvědčit, že Řím je "město-svatyně". Ze zdí Říma na nás dýchala slova Písma svatého a ze všech koutů jsme mohli slyšet prozpěvovat poutníky různými jazyky Římskou hymnu. Avšak zvláštní atmosférou se město naplnilo v den přivítání poutníků svatým Otcem u Lateránské baziliky a na svatopetrském náměstí. Jeho osobní svědectví víry, které nám mladým celého světa svatý Otec daroval, bylo jistě pro nás všechny velkým povzbuzením. Jeho osobnost, slova, vyznání lásky, vše ukazovalo na Krista. Volá nás, abychom byli jeho děti, živé údy Kristova mystického těla, zářivé chrámy Ducha Lásky. Chce, abychom byli jeho, tedy svatí. Povzbudivé volání svatého Otce: "Nebojte se být svatí" zaznívalo do všech koutů světa a srdcí. To je ten Boží plán pro každého pokřtěného. Sami to nedokážeme, jen s Ním, s Kristem se dá uskutečnit svatost, neboť On nám dal jméno. Jen vírou v Něho, v sílu evangelia se můžeme stát svatými nového tisíciletí. Svatý otec nás vybízí k tomu, abychom byli kontemplativní a milovali modlitbu, abychom byli velkodušními ve službě bratřím. K tomuto náročnému úkolu nám sílu dodává jeho Slovo, zvláště eucharistie a svátost smíření.

Možnost večerních adorací v kostele Svatého Kříže Jeruzalémského bylo pro nás občerstvujícím duchovním ztišením po plně prožitém dni, kdy jsme byli plni dojmů a zážitků.

Čtvrteční katecheze otce kardinála M. Vlka byla velmi povzbuzující: " Na něj hoďte všechnu svou starost, vždyť jemu na vás záleží." (1 Petr 5,7). Svým osobním svědectvím nám ukázal jak on sám v životě přijal ne rozumem, ale srdcem utrpení a kříž jako oběť. Jak je nutné spojovat každou bolest s Kristem, protože za svým křížem se setkám s Pánem Ježíšem a jen On můj kříž může proměnit a povýšit. Je důležité nezůstávat se svými bolestmi sami, naučit se nejdříve pojmenovat svůj kříž, dát mu jméno a přijmout ho, tak jako eucharistii, která je obětí kříže Pána Ježíše, jeho tělo, které se za nás vydává. I když se nám může někdy zdát, že jsme s naším křížem zůstali sami, opuštěni všemi i Bohem, přesto tak jako Pán Ježíš se můžeme po bolestném volání: "Bože, bože proč jsi mne opustil?" obrátit vždy k Němu a do "jeho rukou svěřit svůj život". Jak řekl Svatý Otec ve svém osobním svědectví:"můžeme mu důvěřovat".

Páteční katecheze otce biskupa Lobkowicze: Svatí nového tisíciletí" byla krásně a zajímavě doplněna divadelními scénkami přípravného týmu. Křížové cesty, které se šly v pátek ve všech římských farnostech, měly vysokou účast mladých. Obzvláště v naší farnosti, kdy jsme se modlili přímo před svatým křížem. Také byl vystaven kousek prstu svatého Tomáše a originál hřebu z Ježíšova kříže.

Slovo sobotního dne:" Především se mějte vroucně rádi, protože láska přikrývá všechny hříchy." (1 Petr 4,8) nás provázelo na pouti za svatým Otcem na Tor Vergatu. Tato pláň asi 15 kilometrů za Římem o rozměrech asi 350 hektarů pojala přes dva miliony poutníků, 323 biskupů a kardinálů, 200 zpovědníků a dalších organizátorů, zdravotníků, policistů. Bylo potěšující, že za naši farnost se pouti zúčastnil nadprůměrný počet poutníků, i když v absolutním čísle se může zdát počet pěti osob nízký, v přepočtu na ostatní farnosti, kterých je ve světě asi 200 000 přišli na setkání v průměru tři mladí lidé z farnosti.

Večerní vigilie se svatým Otcem byla opravdovým vyznáním víry nás všech před celým světem. Bezprostřednost svatého Otce si získala sympatie všech přítomných bez rozdílu jazyka. Byl to jednotný Duch, který naplnil pláň vyprahlou horkým sluncem, jehož zář při západu osvětlovala duše těch, kteří ponesou do dalšího tisíciletí radostnou zvěst naděje, lásky a pokoje. Každým svým gestem jsme mohli vidět, jak nás svatý Otec miluje, zpíval s námi, povídal si s námi, poslouchal naše svědectví. Uprostřed noci byla vigilie ukončena bohatým ohňostrojem, který ozářil pláň, na kterou se chystalo ulehnout ke spánku nespočet poutníků oblečených v Krista a kterým se vůbec nechtělo se loučit se svatým Otcem, i když jen na pár hodin. Opravdu se nám chtělo křičet: "Pane ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života."(Jan 6,68,69).

Ráno totiž slavil svatý Otec mši svatou, která byla opravdu mimořádnou oslavou Boží lásky k lidstvu. Cítili jsme se jako" spoluobčané svatých a členové Boží rodiny". (Ef 2,19).
Ježíš, náš přítel, kterého jsme v eucharistii přijali, je Bůh mezi námi, tak jak to denně zaznívalo v Římské hymně poutníků. Na celé ploše Tor Vergaty se podávalo svaté přijímání - živý, přítomný Kristus přicházel do našich srdcí očištěných Otcovým milosrdenstvím a ohněm Ducha svatého.

Během týdenního pobytu v Římě nechyběl ani bohatý kulturní program, např. v ČNC byly divadelní, taneční scénky provázeny výbornou scholou studentů olomouckých fakult Střípky a také jsme mohli slyšet vynikající koncert moderní hudby otce Luky z řádu cisterciáků, který dokázal rozezpívat a roztančit celé náměstí. Řím, toto " město-svatyně", památka apoštolů Petra a Pavla a mučedníků, prožívalo povolání každého pokřtěného. -mp-

Deník poutníka

V onu srpnovou neděli v 15,00 hod. začala naše neobvyklá pouť do Říma mší svatou v kostele u svatého Vojtěcha. Celebroval ji otec biskup Paďour, kde nám ve své homilii krásně vysvětlil nejdražší modlitbu, kterou nám zanechal náš Pán - OTČE NÁŠ . A tak posíleni Božími milostmi jsme konečně po třech hodinách čekání mohli vyjet moderním autobusem značky KAROSA, který neměl sice žádnou klimatizaci, ale my jsme na to vyzráli, protože jsme si s sebou vzali vějíř. V autobuse na nás zbyla místa jen vepředu, a to přímo za otcem biskupem. Náš Tomáš seděl vedle mladého i malého Pavlíčka z Litoměřic, který raději celou cestu spal. My dvě, jako doprovod a ochranka jsme si od Tomáše odsedly alespoň přes uličku tiše doufajíc, že se k nám Tomáš alespoň chvíli nebude znát. Ale opak byl pravdou. Cesta byla přes kopečky a Tomášovi se to moc líbilo. Neustále vykřikoval, že chce ještě další. Vzal na sebe také úkol proroka, a to velmi spolehlivě. Předvídal, což dával velmi hlasitě jako správný prorok před lidem najevo, že bude pršet. A zapršelo. Přehoupli jsme se tedy spolu se zapadajícím krásným sluncem a zvětšujícím se měsícem přes kopečky do večerní modlitby, abychom všichni společně mohli chválit naše Pána za to, co všechno pro nás přichystal.

Ráno při probuzení se otec biskup podivoval nad štědrostí našeho Pána, který mu dal "vylíhnout" čokoládovou oplatku, na které celou noc ležel, a prohlásil, že si "opravdu nemyslel, že jednou bude jako slepice."

Jinak cesta probíhala hladce a my jsme se nezadržitelně blížili do Říma, "města-svatyně", které pamatuje apoštoly Petra a Pavla a další mučedníky křesťanství.

Konečně jsme přijeli na určené místo v Českém národním centru při kostele svatého Kříže Jeruzalémského, kde jsme z celého našeho autobusu pod vedením bohoslovce Petra Sklenáře vystoupili pouze my 3 + P, jelikož skupina postižených s jejich průvodci měla bydlet odděleně, kde - to ale nikdo nevěděl. Mezitím co my jsme usilovně pátrali po někom, kdo by nám mohl říct, kde vlastně máme bydlet, otec biskup se ubytoval v prvním patře kláštera. Po zoufalém pátrání se nám nepodařilo nic zjistit, takže úplně doslova vyprahlí jsme se uložili alespoň v ČNC na zem na hřišti, ke klášterní stěně, která jako jediné místo ve vyprahlé poušti byla trošku chladná. Tu napadlo Sváti udělat naši první fotografii s názvem: Oddychnutí po příjezdu. K tomu jí opravdu posloužil přístroj Minolta, (stará 30 let). Při focení se najednou otevřelo klášterní okno v 1. patře a ejhle opět náš známý otec biskup P., který nám s pozdravem blahosklonně pokynul a udiveně se otázal:" Kde budeme spát?"

Tenkrát jsme to my sami ještě také nevěděli. Mezi pálícími srpnovými slunečními paprsky jsem byla vyslána vykonat ještě jednu službu pro naše centrum. Poslali mě ke "všem svatým", což byl kostel asi 20 minut pěšky od našeho dočasného stanoviště. Vracejíc se do našeho centra jsem opravdu pospíchala, jak jsem jen mohla ( nejen z důvodů. že nám děvčatům výslovně zakázali chodit po Římě samy, ale také protože představa ubytování pod širým nebem nebyla pro naši trojici nijak lákavá). Ani v tak svízelné situaci jsme nezůstali sami a v duchu Slova na den, které nás opravdu vedlo: "Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu" (Gen 12,1) jsme odešli na mši svatou, kde jsme potkali kamarádky z fakulty, které nám ochotně vyšly vstříc a řekly nám, že na zem do jejich tělocvičny se ještě vejdeme. A tak zaplať Pán Bůh, za tento přístřešek a také za to, že nás Pán po celou dobu provázel a na každém kroku jsme mohli počítat s jeho pomocí, ať už to třeba byl náš anděl strážný v podobě Evičky, sestřičky z ošetřovny centra, která nás po celý pobyt neopustila, půjčila nám mobil, kterým jsme po dvou dnech konečně zjistili, že naše ubytování má být v Papežské koleji sv. Jana Nepomuckého ("Nepomucenu").

Na druhý den nás přivítal svatý Otec v bazilice svatého Petra a sdělil nám, že "nemáme mít strach být svatí" a to, že Pán je v nás a mezi námi. Program byl dlouhý a nádherný. Představily se nám skupiny tanečníků, hudebníků, zpěváků z celého světa. Avšak cesta domů byla horká a náročná. Zdálo se, obzvlášť v metru, když žádný vlak dlouho nepřijížděl a s časem úměrně lidu přibývalo, že to ti slabší nemohou vydržet. Ale zase byl s námi"někdo", kdo nás provázel, a tak s pomocí Boží, s pohmožděnými končetinami, jsme se dopravili po půlnoci domů. Nikdy bychom se Sváťou nevěřily, kolik síly může mít Tomáš, když se nás držel, aby se nám neztratil.

Po ranní středeční katechezi našeho otce biskupa: "Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi" jsme měli odpoledne volný program. Každý si mohl vybrat z nabízených možností setkání s mladými lidmi různých hnutí. Naše skupinka ale raději odpočívala v centru, a tak jsme mohli sledovat přípravný koncert jednoho mladého cisterciáckého mnicha, který pak na druhý den svým představením roztančil a rozezpíval celé náměstí.

Protože po večeři bývala ještě večerní adorace v kostele a před tím i jiný kulturní program, večeřeli jsme obvykle v centru, kde Tomáš s oblibou a chutí snědl někomu z přípravného týmu polívku. Ale kdyby to byl jen jeden talíř! Ve čtvrtek snědl tři plné vojenské ešusy polívky, lépe řečeno ji vypil, protože ne vždy jsme vlastnili lžičku, a pak si ztěžoval že je mu opravdu teplo, takže opět náš vějíř posloužil. Jinak krůpěje potu se setřeli do trička. ( Pozn. autora: Tomáše jsme převlíkaly dennodenně, takže svítil pořád čistotou, což po shora přečteném jistě uznáte, že nebylo jednoduché a dokonce byl tak čistý - i ponožky, že otec biskup dokonce pochyboval o tom, že Tomáš byl na pouti.)

Abychom získali plnomocné odpustky, tak jsme prošli svatou bránou do baziliky svatého Jana Lateránského. V bazilice Tomáš prohlásil: "Takhle to bude vypadat v nebi?" Bylo tam doslova "narváno".

Sobotní pouť za svatým Otcem na Tor Vergatu byla pro nás nezapomenutelným zážitkem a dala nám při více než dvoumilionové účasti mladých opravdu mnoho příležitostí si prožít Slovo na den: "Především se mějte navzájem vroucně rádi, protože láska přikrývá všechny hříchy." (1Petr 4,8). Obzvlášť nás toto slovo posilovalo o půl třetí v noci, kdy nás policisté z našich spacáků vyháněli spát do jiného sektoru.

Autobus s postiženými nás totiž přivezl až na místo, které pro ostatní poutníky bylo asi 15 km od Říma. I tak byl konečný úsek cesty neprůjezdný ( na místě tribuny přichystané pro svatého Otce bylo připraveno hodně sanitek). A tak jeden policista zastavil náš autobus a přikázal nám, abychom všichni vystoupili a vstoupili do prostranství pláně, která má asi 350 hektarů, neoficiálním vchodem, který je přímo pod tribunou. Tam jsme ovšem na druhou stranu nemohli dostat žádný příděl jídla, který se všem poutníkům rozdával v krabicích u vchodů. Byli jsme sice přešťastní, že můžeme sedět přímo u nohou svatého Otce, v sektoru pro ochranku a pořadatele, ale zase jsme neměli nic k jídlu a hlavně k pití. Hledajíc, kde bychom se mohli uložit, jsme cestou pod jevištěm objevili celou paletu vod, které byly asi přichystány pro účinkující. Ale náš pud sebezáchovy byl silnější a celé balení, všech šest vod, jsme si vzali prozřetelně s sebou. Hlad se však brzy přihlásil také. A tu najednou, když jsme se modlili, jsme vedle sebe na zemi zahlédli krabici plnou jídla, ke které se mimo nás třech nikdo neměl. Opět tu byla naše "záchrana."! O Bože díky za tvoji štědrost, za to, že se o nás tak staráš, že jsi náš Bůh mezi námi - Emmanuel.

Při západu slunce přiletěl vrtulníkem nástupce svatého Petra, aby spolu s mladými poutníky všech pěti kontinentů oslavil večerní vigilii. Svatý Otec byl tak bezprostřední, tancoval s námi, zpíval si s námi a my ho neskonale milovali a svými šátky mu mávali a křičeli všemi jazyky, aby nás neopouštěl a byl s námi i přes půlnoc, která se nezadržitelně blížila a jejíž tmu protrhl jen ohňostroj, kterým se s námi svatý Otec loučil, aby zase za pár hodin mohl přijít mezi nás a slavit vyvrcholení celého světového dne mládeže. Byl to tak nečekaný a bombastický zážitek, že se Tomáš rozplakal. A nám se už nechtělo vůbec spát. Spánek nebyl dlouhý, protože o půl třetí jsme se museli sbalit a jít do sektoru pro postižené, kde jsme se dočkali s Boží pomocí rána. Nedělní ráno jsme oslavili spolu se svatým Otcem mší svatou a svaté přijímání nám bylo podáváno po celé pláni, v tu chvíli už nikdo z nás nežil, protože spolu se svatým Pavlem jsme mohli říct: " Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus". S tímto požehnaným poselstvím přicházíme k vám, abychom vám mohli alespoň z jedné tisíciny předat to, co jsme dostali.

-mp-

Domovská stránka
	Z farní kroniky